Školský systém pod drobnohledem (2)

Úvod
V první části této řady článků jsem uvedl několik základních problémů souvisejících s tradičním školským systémem. Otázka nyní zní, jaký bude další vývoj. Bude (a může být) současný školský systém reformován tak, aby skutečně začal fungovat ve prospěch občanů? Nebo bude nynější systém nakonec nahrazen alternativní formou vzdělávání? K tomu je potřeba nejdříve zodpovědět základní otázku, zda je zde systém proto, aby podporoval naše zájmy, nebo zájmy někoho jiného. O to se pokusím v následující úvaze o politických a ekonomických zájmech a ideologických otázkách.

Politické zájmy
Dítě tráví mnoho času ve škole v nejzranitelnějším období svého života. To je období, kdy začne rozumět mnoha základním věcem. Každý politický systém využívá školský systém k formování občanů tak, aby vyhovoval jeho zájmům. Je obecně známo, že zájmy státu jsou zpravidla v rozporu se zájmy občanů. Hitler například využíval školy k indoktrinaci nacismem, komunisté k výchově občanů k poslušnosti, a na Středním Východě (na palestinském území) se v mateřských a základních školách vychovávají sebevražední atentátníci. Rozdíl mezi těmito situacemi a naší spočívá v tom, že zájmy státu jsou v našem případě lépe maskované. Pozor: ani školský systém, jak ho známe ve „svobodných“ zemích, však nefunguje ve váš prospěch nebo vašich dětí! Jak jsem se již zmínil výše, období, které dítě tráví ve škole nemá za cíl je vybavit dostatečnými znalostmi do budoucna, ale přimět je k tomu, aby si osvojilo určitý postoj.
Stát tak může prosazovat určité politické zájmy. Není proto překvapivé, že ve státním rozpočtu se každoročně vyčleňují miliardy na školství.

Ekonomické zájmy
Školský systém také hraje velkou roli při vzdělávání dětí k poslušným spotřebitelům. Mladí lidé, kteří dokončí vzdělání v současném systému, totiž neustále potřebují podněty zvenčí, aby zůstali činní. Je to srovnatelná situace jako u drogově závislých. Ti nejdříve hledají a získají potřebný podnět. Když najdou to, co hledají, mohou se z nové „akvizice“ dostat do euforického stavu, než ta po nějaké době ztratí účinek. Stejným způsobem spotřebitel prožívá neustále se opakující cyklus, v němž se střídají fáze hledání (usnadněnou reklamou), nákupu a krátkodobého uspokojení. Ať už jde o koupi většího domu, dovolené či nové televize, většina lidí trpí neukojitelnou žízní po podnětech. Peníze však nerostou na stromech, jak se obecně ví, a je třeba pracovat dlouhé hodiny, aby člověk měl na věci či služby, které v podstatě vůbec nepotřebuje. To vede k masové výrobě - a tím k ekonomickému koloběhu.
Všechny tyto věci vezměte v úvahu a položte si následující otázku: může ekonomický systém, jak jej známe, vůbec fungovat bez důvěřivých, nenasytných a poslušných lidí?
A pokud ne - jak by zareagovali lidé, kteří díky tomuto typu ekonomiky získali moc a peníze, kdyby děti přestaly být vychovány ke konzumnímu způsobu života?
Komu záleží na tom, aby se naše děti naučily něco lepšího než jen konzumovat, bude k tomu chtít přispět. Komu je to lhostejné, ten se o to zajímat nebude a nic se tudíž nezmění. Koho by to vyloženě poškodilo, ten se zasadí o to, aby vše zůstalo při starém. Vzhledem k panujícím ekonomickým zájmům je zřejmé, že se děje to poslední.

Pasivní postoj, kterému se děti ve škole učí, má za důsledek, že si jen málo lidí položí otázku, co to vlastně jsou peníze. A to přesto, že se s nimi děti od útlého věku učí zacházet. Peníze tvoří důležitou součást mnoha lidských životů, a je o to více zarážející, na čem se naše ekonomika zakládá. Peníze se kdysi rovnaly zlatu, které má v praxi skutečnou hodnotu. Bankovky se daly vyměnit za určité množství zlata, jakožto protihodnotu. Zpočátku bylo použití bankovek dobrovolné, později však povinné, mj. kvůli tomu, že banky již nedisponovaly dostatečným množstvím zlata na výměnu za bankovky. Banky pak přestoupily na systém peněz s nuceným oběhem (tzv. fiat peněz). To znamená, že samotné bankovky jsou bezcenné a mají hodnotu jen proto, že si lidé myslí, že ji mají. Celý systém je tedy postaven na vodě, nebo mírněji řečeno: na důvěře spotřebitelů. Ta se měří podle toho, kolik se utrácí peněz. Masová výroba a spotřeba hrají tedy v systému důležitou roli. Čím méně se nakupuje a prodává, tím větší se vyvíjí tlak na finanční domeček z karet.

Naučený životní postoj
Školský systém podporuje i dalekosáhlejší zájmy, které jsou mnohem nebezpečnější, protože (příliš) hluboko pronikají do soukromí lidí. Dítě se ve škole neučí myslet kriticky, pouze nefiltrovaně přijímat informace. A toto se neděje jen v oblasti znalostí, ale i v osobní sféře. Začíná to nenápadně, když učitel dítě vede v tom, jak má zacházet s ostatními dětmi, což je oblast, která spadá do výchovy. Postupem času toto ovlivňování zesiluje až do fáze, kdy dítěti je řečeno, co by si mělo myslet o tématech jako multikulturní společnost a sexualita, včetně souvisejících témat jako homosexualita a interrupce. To už nelze označit jako předávání vědomostí. Zde se dostáváme do oblasti, kde se vytváří pohled na život (čili životní postoj). A to je úkol, zodpovědnost a pravomoc, která nenáleží někomu zvenčí, ale primárně a výlučně rodičům.
Dítě se důsledkem toho nenaučí bránit vůči určitým typům manipulace, a dopustí, že jeho životní postoj (názory, normy a hodnoty) je formován skupinovou dynamikou a lidmi či institucemi, které svou autoritu získaly nepřirozeným způsobem.
Jako příklad uvádím situaci kolem 9/11 a boje proti terorismu. Všichni známe oficiální verzi událostí, ale jen málokdo si k tomu klade kritické otázky. Je možné, aby někdo byl schopný jen po krátkém výcviku zamířit takto přesně s letadlem do budovy? Proč se budovy zřítily kolmo dolů, když k tomu je za normálních okolností (při řízené demolici) potřeba tým odborníků a mnoha propočtů? Tyto otázky, spolu s faktem, že oficiální verze událostí je pouze jedna z variant, naznačují, že na celé situaci něco nehraje. Proč se tedy lidé rozhodnou uvěřit formální verzi událostí, a někdy se dokonce rozzlobí, když si někdo dovolí klást otázky? Zřejmě proto, že se naučili nekriticky přijímat informace z médií, které jsou považovány za svobodné a objektivní.
Bez ohledu na to, kolik je na celé situaci pravdy, se zřetelně ukazují důsledky nekritického postoje k proudu informací: pod rouškou boje proti terorismu se naše základní práva, např. to na soukromí, čím dál víc omezují, aniž bychom proti tomu kladli zásadní odpor. To je možné pouze proto, že lidé do své životní sféry nechali proniknout iracionální strach. Přes zadní dveře, které pootevřela škola. Podobně využívají státy média a školský systém k vytváření obrazů nepřátel.

Budoucí vývoj
Jak je vidět, i na svobodném Západě je toho ve školském systému ve hře více, než je vidět na povrchu. Vypadá to sice, že systém byl založen, aby lidem dával šanci ve společnosti, povinná školní docházka však má dalekosáhlejší dopad. Viděli jsme, jak školstvím zformovaný naivní člověk tvoří základ naší ekonomiky. Zároveň jsme viděli, jak výchova ve škole vytváří občany, jejichž pohled na život a svět lze řídit jakýmkoliv směrem.
Vraťme se nyní k otázkám z úvodu tohoto článku. Jak je můžeme zodpovědět ve světle doposud popsaných skutečností?

Změní se současný školský systém natolik, že začne fungovat ve prospěch občana? Nezmění, protože to není účelem systému. Bude podporovat výhradně zájmy státu a dělat jen to, co je nezbytně nutné proto, aby lidé měli pocit, že se kvalita vzdělání zlepšuje. Ať už se k tomu používá sebevíc nových vyučovacích metod či psychologického výzkumu, naše zájmy jsou a budou irelevantní pro lidi, kteří mají nad současným školským systémem moc.

Nahradí tento systém alternativní forma vzdělání? Domnívám se, že ne a to z následujících důvodů. Zaprvé i mnoho alternativních forem vzdělání v jádru stále podporuje zájmy státu, ačkoliv navenek mohou vypadat velmi odlišně. Mám na mysli například vzdělání „Jena-Plan“, se kterým mám osobní zkušenosti.
Zadruhé, když je jádro určitého školského systému natolik odlišný, že výhradně podporuje zájmy občanů, stane se nepřítelem těch, kteří systém schvalují.
Alternativní formy budou tolerovány jen tehdy, budou-li hrát jen okrajovou roli. V tom případě se může zdát, že panuje skutečná svoboda. Jakmile budou přílišnou hrozbou, stát ihned zasáhne a zbaví se jich. K tomu přece má dostatek nástrojů, zejména v oblasti zákonodárství a mediálních kampaní. Svoboda v oblasti školství bude postupem času čím dál více omezena. Je to proces, který probíhá již dlouhá léta. Stačí si všimnout povinné školní docházky, která v Nizozemsku kdysi trvala šest let a postupně byla rozšířena na třináct let (od pátého do osmnáctého roku života). Bude-li tento trend pokračovat, dopadne to podobně jako v bývalém Československu, kde děti během prvních desetiletí socialistické éry musely být odevzdány školskému systému již ve věku devíti měsíců.

Stát si své pozice ve výchově dětí nebude chtít vzdát bez boje, a bude se naopak aktivně snažit o její posílení. Vědomí, že vzdělaní lidé již nebudou bojovat za svou svobodu, je pro stát tedy velmi příjemné.

<< Minulý článek

Creative Commons Naamsvermelding-NietCommercieel-GeenAfgeleideWerken 3.0 Tjechië licentie